Veřejné umění nás zve hrát si, ale proč je tak málo z něj opravdu vzrušující?

Veřejné umění stále více zaměřuje svou pozornost na interaktivní prvky a hry, které mají diváky zapojit. Přesto se jen malá část těchto uměleckých instalací daří dosáhnout skutečného thrillingu a emotivního napětí, které by z nich činilo skutečně nezapomenutelné zážitky.

V posledních letech jsme svědky masivního nárůstu interaktivního umění ve veřejných prostorech našich měst. Nafouknutelné bludiště, zavěšené sítě a další instalace slibují divákům zábavný a angažovaný zážitek. Avšak zatímco počet těchto děl rapidně roste, naráží designéři a kurátoři na překvapivý paradox: ačkoliv jsou tato umělecká počin navržena tak, aby nás lákala k interakci a hře, málokterá z nich skutečně vyvolávají ten pravý adrenalinový náboj a vzrušení.

Klíčem k vytvoření opravdu fascinující interaktivní instalace se zdá být prvek vnímaného nebezpečí. Když si návštěvník uměleckého díla uvědomuje, že se nachází v určitém riziku – ať už skutečném či pouze domněnělém – jeho mozek aktivuje nové úrovně pozornosti a angažovanosti. Toto nebezpečí, které přitom zůstává kontrolované a bezpečné, transformuje pouhé hraní si v autentický zážitek plný napětí a adrenalinu. Právě tímto rozdílem mezi očekávanou bezpečností a pocitovaným rizikem se rodí skutečný thriller.

Mnoho současných instalací však volí cestu největšího odporu. Jsou přespříliš aseptické, přespříliš bezpečné a v konečném důsledku příliš nudné. Jejich tvůrci se snaží vyhnout jakékoliv kritice či stížnosti na bezpečnostní hlediska, a tak z jejich děl vymývají právě ony prvky, které by je činily po emoční stránce účinnými. Výsledkem je sice instalace, která splňuje všechny legislativní požadavky, ale kterou návštěvníci brzy zapomínají.

Otázka tedy zní: jak vytvořit veřejné umění, které je zároveň bezpečné a vzrušující? Odpověď spočívá v sofistikovaném porozumění psychologické hře mezi skutečným a vnímaným rizikem. Nemusíme lidi fyzicky ohrožovat, abychom je dostali do stavu zvýšené opatrnosti a pozornosti. Stačí, aby věřili, že by mohli být ohroženi. Špinavý svět, hlomózda konstrukcí, zvuky či vizuální efekty mohou vytvořit onen nezbytný pocit nejistoty, který transformuje setrvání v instalaci z pouhého procházení na skutečné dobrodružství.

Budoucnost veřejného umění tedy nemusí spočívat v zákazu či omezování interaktivních prvků. Naopak – měla by spočívat v hlubším porozumění tomu, jak funguje lidská psychika a jak lze její mechanismy zapojit k vytvoření uměleckých zážitků, které nás opravdu dostávají do tahu. Umělci a kurátoři, kteří se odváží hranice těchto pravidel posunout – a činit tak odpovědně – mohou criar umění, které nás nejen zve k hře, ale které nás skutečně oddaní a fascinuje.

Zdroj: Designboom

Rubrika: Stavebnictví