Po třinácti letech zůstává Ghibliho film Vítr vstává stále aktuální. Duchová návazba na Hřbitov Světušů rozpoutává hluboké otázky o válce

Studio Ghibli vytvořilo s filmem Vítr vstává (The Wind Rises) duchovní pokračování své temné skladby o dopadech války. Snímek se vrací k otázkám, které rezonují dodnes - jaké má cena pokrok, když slouží zničení?

Třináct let od svého premiérového uvedení si Takao Mizukiho film Vítr vstává (The Wind Rises) stále zachovává ponurou relevanci a hlubokou meditaci o lidských tragédiích войны. Ačkoli byl dlouho pohlížen jako samostatné dílo, v posledních letech si diváci a kritici stále více uvědomují jeho duchovní propojení s kultovním Hřbitovem Světušů – jedním z nejsilnějších pacifistických výroků v historii animace. Zatímco první jmenovaný film přímo zobrazuje hrůzy druhé světové války skrz oči dvou sirotků, Vítr vstává si klade sofistikovanější otázku: co se stane, když se geniální mysl podřídí systému, který vede k zabíjení?

Příběh se točí kolem Jira Horikošiho, legendárního japonského konstruktéra letadel, který v předválečném Japonsku sní o tvorbě dokonalých létajících strojů. Na povrchu jde o romantickou biografii o umělci, který následuje svou vášeň. Pod tou však pulzuje mnohem temněji zbarvená narativa – uvědomění si toho, že právě taková letadla jako ta, která Jiro navrhuje, se stanou nástrojem války a smrti. Studio Ghibli zde nepředstírá, že je válka chyba. Místo toho tvrdí něco mnohem ponuřejšího: válka je logickým důsledkem ambicí, která přestane klást otázky.

Morální složitost tohoto pojetí je to, co Vítr vstává odlišuje od jednodušších pacifistických příběhů. Jiro Horikošiho nevykreslujeme jako zloducha ani podporovatele vojenské agrese. Je to muž, který chce vytvářet krásu, kterého fascinuje letecká technologie jako takový. Přesto se jeho tvůrčí plány bezmocně zaplétají do militaristického aparátu. Film nás vystavuje této frustrující ambivalenci – Jiro není odpovědný za válku, ale jeho práce jí slouží. Takový je posmrtný příspěvek jeho života – touha po inovaci bez reflexe jejích důsledků.

Právě v tomto leží nejgeniálnější duchová návazba na Hřbitov Světušů. Zatímco ten film ukazuje, jak vyhlášení stranou vede k individuálním tragédiím, Vítr vstává se ptá, jaké ruce si o ty tragédie řekly. Jak se ambice přeměňuje v podílnictví? Ghibli zde neukazuje jasné odpovědi, což je jeho největší síla. Film vás nenechá odejít s pohodlným pocitem, že rozumíte válce. Naopak vás zanechá s tichým nekldem a otázkami, kterou se budete potácet ještě dlouho poté, co skončí titulky.

Třináct let poté, co byl film vydán, se jeho temné pochopení lidského ducha a obchodu s technikou a mocí jeví jako stále relevantní. V našem vlastním věku, kdy se inovace często používají bez toho, aby se ptali na jejich širší konsekvence, Vítr vstává zůstává varováním. Ne varováním, že se lidé mají přestat snažit. Spíše že vytváření bez svědomí, bez zamyšlení se na důsledky, je jeden z nejnebezpečnějších lidských hříchů. A právě proto se film dotýká tak bolestivě – připomíná nám, že každý z nás je v jistém smyslu Jiro, pokud si nebudeme průběžně klást ty těžké otázky.

Zdroj: ScreenRant

Rubrika: Filmy & Seriály