Písaři se vzbouřují proti AI: Záměrné chyby a lidské zvláštnosti jako nová forma odporu

Autoři, novináři a vlivní komentátoři na sociálních sítích záměrně zanechávají v textech typografické chyby a osobité jazykové zvláštnosti, aby se jasně odlišili od chatbotů. Vytváří tak nový druh „literární kontrakultury" v digitálním věku.

V době, kdy umělá inteligence generuje texty s obsedantní dokonalostí, se paradoxně stává nejcennějším zbožím právě to, co bylo dlouhé desítky let považováno za nedostatek – autentická lidská chybovost a stylové neotřesené prvky. Autoři si začínají být vědomí, že jejich největší předností není korektnost, ale jedovatá směs osobitosti, která z nich dělá právě lidi, ne algoritmy.

Jevem se zabývají psavci všech žánrů, od tvrdých novinářů přes knižní autory až po profesionály z firem, kteří si uvědomili, že perfekcionistické příspěvky na LinkedIn znějí podezřele roboticky. Začínají záměrně implementovat prvky, které by jinak bez váhání smazali – zdůrazňovací pomlčky, nekonvenční interpunkci, spontánní digrese, nebo dokonce typografické nedokonalosti. Nejde o bezstarostnost, jde o cílené označení svého „člověčenství" v digitálním textu.

Tento trend představuje zvrat v tradičním pojetí literární kvality. Generace předchozích redaktorů a jazykových pedantů by se zděsila při myšlence, že by se v tištěném textu měly záměrně ponechávat chyby. Dnes se ale právě opak stává podpisem autenticity – readers intuitivně poznají, že text pochází od skutečné osoby, která si dovolí být „nedokonalá" způsobem, který algoritmus nikdy spontánně nevytvořil.

Psychologicky jde o zajímavý fenomén. Čtenáři si postupně zvykli na někdy až zneklidňující hladkost umělých textů, kterou poznamenává absence skutečného ducha. Když se pak setkají s textem obsahujícím osobité rysy autora – jeho opakující se výrazy, specifický rytmus, nebo právě ty „zbytečné" chyby – mohou lépe pocítit, že zde někdo skutečně skrz tím píše.

Jedná se vlastně o vznik nové formy literárního odporu, který by se dal nazvat anti-AI literární kontrakulturu. Není to pouze otázka techniky, ale také identifikace – autory si uvědomují, že jejich nejcennějším majetkem není schopnost psát bez chyb, ale schopnost psát způsobem, který je jedinečně jejich. A pokud to znamená trochu víc em-dash nebo záměrného rozpadu věty, tak tomu tak bude. Protože v přesnosti už může zůstat umělá inteligence.

Zdroj: Wired

Rubrika: AI & Technologie