Metamoderna architektura: mezi postmoderní ironií a novou upřímností

Nový koncept metamoderni architektury zpochybňuje tradiční dělení na modernismus a postmodernismus. Podle portugalského architekta Paula Martinse Barary představuje evropská architektura po ekonomické krizi zcela nový přístup, který kombinuje upřímnost s vhledem do předchozích paradigmat.

Architektonická debata dvacátého století byla dlouhodobě rozdělena mezi dvěma polaritami – modernismem a postmoderismem. Tento tradičně binární pohled však začíná být zpochybňován. Portugalský architekt Paulo Martins Barata, zakladatel kanceláře Promontório, ve svém nedávném dísku vydaném portským nakladatelstvím Circo de Ideias přichází s odvážným tvrzením, že architektura vzniklá v Evropě po celosvětové hospodářské krizi si žádá zcela nový interpretační rámec.

Koncept metamoderni architektury si nedovoluje rezignovat na dosavadní hodnoty modernismu – jeho funkčnost, jasnost a cílevědomost. Zároveň však zásadně odmítá postmoderní ironii, která v osmdesátých a devadesátých letech vedla k vyprazdňování autentičnosti a ke cynickému relativizmu. Metamoderna místo toho hledá nový přístup, který lze označit jako novou upřímnost – vrací se k fundamentálním otázkám smyslu a kvality v architektuře, ale činí tak s plným vědomím všeho, co o architektuře již bylo řečeno.

Tento posun v architektonickém myšlení není náhodný. Velká recese, která světem otřásla v letech 2008–2009, představovala zásadní zlom. Budovy postavené poté musely řešit nové sociální, environmentální a ekonomické výzvy. Architekti se ocitli v situaci, kdy klasická dichotomie – buď funkcionalistický modernismus, anebo postmoderní experimentování – přestávala nabízet dostatečně relevantní odpovědi. Metamoderna se tak zrodila z praktické nutnosti i intelektuální vize.

Příkladem metamoderni architektury jsou stavby, které si neostyšlé nekopírují formy minulých era, ale zároveň si hluboce uvědomují historii. Jde o architekturu, která může být krásná a funkční zároveň, která mluví jasně, ale ne primitivně, která se neostýchá ústupků směrem k lidem a jejich potřebám – aniž by přitom padla do léčky sarkastické stylizace, která charakterizovala postmodernismus.

Baratův přístup nabízí architektům a teoretikům nový jazyk pro diskusi o současné stavební kultuře. V době, kdy se svět potýká s klimatickou krizí, sociální fragmentací a ekonomickou nejistotou, metamoderna neukazuje cestu zpět, ale ani směr do slepé postmoderní uličky. Místo toho navrhuje cestu kupředu – vědomou, upřímnou a zároveň hluboce informovanou o všem, co bylo již vytvořeno.

Tato interpretace architektonické současnosti se postupně prosazuje v evropské disciplíně a otevírá otázky, jež budou formovat architekturu příštích let. Metamoderna není odpovědí na všechny otázky, kterými si architekti lámou hlavu. Je to však zásadně novější a podstatnější kategorie pro porozumění tomu, co se v našich městech a krajinách aktuálně vytváří.

Zdroj: ArchDaily

Rubrika: Stavebnictví