Má každé dítě právo na hru? Jak stavby a veřejný prostor formují dětství

Od roku 1989 je dětská hra považována za základní právo stejně jako vzdělání, bydlení či zdravotní péče. Jak by se měl měnit stavební a urbanistický design, aby toto právo skutečně splňoval?

Možnost hrát si není pouhou zábavou – je to základní právo, které celosvětově uznává Úmluva o právech dítěte přijatá Organizací spojených národů. Od roku 1989 je hra oficiálně zařazena na stejnou úroveň jako vzdělání, přístup k potravě či kvalitní zdravotní péče. Přesto má tato práva stále mnoho dětí po celém světě omezena nebo zcela odepřena. A právě zde vstupuje do hry architektura a urbanistický design – průmysly, které mají nemalý vliv na to, jak a kde si mohou děti hrát.

Veřejný prostor jako prostor pro hru

Moderní města se v posledních dekádách transformovala takovým způsobem, že pro volnou hru zbývá stále méně místa. Automobilová doprava, rozmach nákupních center a privatizace veřejného prostoru znamenaly, že tradiční dětská hřiště a místa pro spontánní hraní postupně mizela. Kvalitně navržené veřejné prostory – parky, ulice, náměstí a společné zeleně – jsou přitom pro zdravý vývoj dětí naprosto zásadní. Nejde totiž jen o fyzický růst a rozvoj motorických dovedností, ale také o sociální interakci, kreativitu a psychické zdraví.

Design, který podporuje svobodu a bezpečnost

Architekti a urbanisté mají nyní obrovskou odpovědnost zajistit, aby jejich projekty podporovaly dětskou hru. To znamená navrhovat prostory, které jsou bezpečné, ale zároveň nabízejí dostatek výzev a prostoru pro experimentování. Příkladem mohou být skandinávské země, kde je koncept „Play-based design" hluboce zakořeněn v kultuře. Zde se děti můžou vrhnout do vody, lézt po stromech a prozkoumávat přírodní prvky – vše pod pečlivým dohledem bezpečnostních standardů. Příliš sterilní a přeformalizované hřiště naopak mohou potlačovat kreativitu a přirozenost dětské hry.

Sociální aspekt a rovnost v přístupu

Zajímavou otázkou zůstává i sociální rozměr problému. Zatímco děti z majetných částí měst mají přístup k pěkně udržovaným parkům a placenému zábavnímu vybavení, děti z okrajových nebo chudších čtvrtí takovému štěstí často nemají. Tím se reprodukuje sociální nerovnost již od nejrannějšího věku. Skutečně inkluzivní město musí tedy zajistit kvalitní veřejné prostory pro hru všude, bez ohledu na socioekonomický status rodiny.

Přírodní prvky jako klíč k radosti z hry

Řada studií potvrzuje, že děti, které mají přístup k přírodnímu prostředí, jsou psychicky zdravější, lépe se koncentrují a mají vyšší sebevědomí. Paradoxně se ale budovy a veřejné prostory čím dál více „sterilizují" – zmizela přírodní prvky, voda, rostliny a příležitosti pro „mazilivou" hru v přírodě. Moderní urbanismus by se měl vrátit k integraci přírody do měst a jednotlivých čtvrtí. Stromořadí, živé ploty, přírodní hřiště a biodiverse veřejné zeleně nejsou luxus, ale nezbytnost.

Uznáme-li si vážně, že hra je právem každého dítěte, pak je povinností architekta, investora i města zajistit veřejný prostor, který toto právo skutečně podporuje. Nejde jen o stavby a město – jde o budoucnost zdravých, kreativních a sociálně zdatných občanů.

Zdroj: Designboom

Rubrika: Stavebnictví