Hra jako funkce: Luca Boscardin o designu hraček, měst a prostorů pro fantazii

Italský designer Luca Boscardin se zaměřuje na to, jak by měl vypadat design hraček, veřejných prostor a měst. V rozhovoru se zamýšlí nad tím, proč je hraní samo o sobě životně důležitou funkcí a jak by měla zvídavost formovat školství, městské plánování i náš každodenní život.

Hraní není jen zábavou pro děti – je to fundamentální lidská aktivita, která by měla být integrální součástí designu našeho prostředí. Takto lze shrnout filosofii Lucy Boscardy, italského designera, který se věnuje tvorbě hraček, městských prostor a vzdělávacích prostředí s jedním cílem: umožnit lidem, především dětem, rozvinout svou kreativitu a zvídavost. Jeho přístup vychází z přesvědčení, že kvalitní design není jen o estetice, ale především o funkčnosti hraní v našem životě.

Otevřené předměty a volná imaginace

Jedním z klíčových konceptů Boscardinovy práce je myšlenka otevřených objektů – hraček a věcí, které nenabízejí jediný, fixní způsob použití. Na rozdíl od moderních hraček plných elektroniky a předem daných funkcí se Boscardin vrací k principům jednoduchých, multifunkčních předmětů, které dítěti umožňují vymýšlet si vlastní pravidla a scénáře. Takovéto hračky nevyžadují instruktážní manuál – vyzývají k experimentování a vynalézavosti. Jde o návrat k myšlence, že nejlepší hračkou je často ta, která nejméně omezuje představivost.

Boscardinův přístup přímo odráží teorii hry z psychologie a pedagogiky, která dlouhodobě prokázala, že nestrukturované hraní je pro vývoj dítěte klíčové. Volné hraní podporuje řešení problémů, sociální dovednosti a emoční inteligenci více než jakákoliv direktivní aktivita. Proto je jeho design obsahu zaměřený na vytváření prostředí, kde se hraní může přirozeně rozvinout, bez vnucování konkrétních cílů nebo výsledků.

Od hraček k městu – design pro zvídavost

Boscardinova vize se však neomezuje na dětské pokoje. Rozšiřuje svůj přístup i na veřejné prostory a městský design. Věří, že stejné principy, které dělají dobrou hračku – jednoduchost, otevřenost, vybídnutí k interakci – by měly inspirovat i architekty a urbanisty. Města, která jsou otevřená experimentům a zvídavosti, jsou totiž živější a pro své obyvatele přitažlivější.

Ve školách vidí Boscardin případ pro transformaci vzdělávacích prostor. Místo tradičních frontálních učeben si představuje prostředí, která podporují kooperaci, experimentování a objevování. Stejně jako otevřená hračka, otevřené školní prostředí nenabízí jediný způsob, jak se učit, ale poskytuje zázemí, kde se znalosti vznikají organicky skrze hraní a interakci.

Hraní jako životní postoj

Fundamentálním postulátem Boscardinovy práce je tvrzení, že „hra je sama o sobě funkcí". Nejedná se jen o příjemný doplněk nebo odpočinek od "seriózního" života – hraní je samotným jádrem toho, co nás dělá kreativními, zvídavými a empatickými lidmi. V kontextu českého školství, kde je často kladen důraz na kognitivní dovednosti a výkony, by takovýto přístup reprezentoval značný posun. Boscardin totiž vzývá k uznání, že hraní není mrhání časem, ale investicí do budoucnosti.

Jeho vize otvírá důležitou debatu o tom, jak by měl vypadat design ve 21. století – nejen když jde o konkrétní objekty, ale i o systémy a prostředí, které vytváříme. Jestliže chceme vychovávat generace, které budou schopny řešit komplexní problémy a přicházet s originálními myšlenkami, musíme začít tím, že jim umožníme hrát si svobodně, bez omezení a bez obav z "nesprávného" způsobu. Právě tam, kde se hraní setkává s designem, se rodí prostory a věci, které změňují svět k lepšímu.

Zdroj: Designboom

Rubrika: Stavebnictví