Fabrické domy Ho Suha: Co prozrazují o architektuře po zániku trvalosti

Jihokorejský umělec Ho Suh transformuje domácí architekturu v meditaci na téma paměti, pohybu a sounáležitosti. Skrze průhledné prostory, chodby a schodiště vytváří fascinující instalace, které zpochybňují naši představu o trvalosti a stálosti staveb.

Když se architektura stane příběhem o chvílích

Díla Ho Suha reprezentují odlišný přístup k tomu, jak vnímáme domácí prostor a jeho roli v našich životech. Místo tradičního chápání domu jako pevné struktury nabízí tento tvůrce novou perspektivu – architekturu, která je vratká, prolézavá časem a proměňující se s lidskou pamětí. Jeho instalace z průsvitných materiálů vytvářejí jedinečnou atmosféru, kde se hmota ztrácí a prostor se stává čistě zkušenostním fenoménem.

Průhledné místnosti a koridory, kterými se návštěvníci procházejí, nejsou jen fyzickými strukturami. Jsou to spíše pomyslné mapy našich osobních příběhů a zkušeností. V každém kroku skrze tyto prosory si návštěvník uvědomuje, jak se naše vztahy k domovu a místu, kde žijeme, mění v průběhu času. Ho Suh tímto přístupem zcela obrací tradiční pohled architektury, která se obvykle zaměřuje na permanenci a trvanlivost staveb.

Schodiště v jeho instalacích nejsou pouhou funkční součástí budovy. Stávají se z nich subjektivní cesty mezi různými paměťovými vrstvami a emocionálními stavy. Procházením těmito fabrickými strukturami se přenosíme do režimu reflexe, kde fyzická lehkost materiálu kontrastuje s hmotností emocí a vzpomínek. Tímto způsobem Ho Suh elegantně zpochybňuje, zda je architektura opravdu o tom, co zůstane, nebo spíše o tom, co zažijeme.

Umělcův přístup rezonuje v době, kdy se naše chápání domova radikálně mění. V éře digitalizace, mobility a neustálých změn najednou není dům jen místem, kde žijeme – je to spíše emocionalní místo paměti. Ho Suh nám tímto způsobem pomáhá porozumět architektuře jako formě subjektivního prožitku spíše než objektivní stavby.

Průhledné stěny a lehké tkaniny v jeho expozicích vytváří pocit, že hraniční linie mezi vnitřkem a vnějškem, mezi minulostí a přítomností, jsou plynulé a neurčité. Architektura zde přestává být pevným rámcem našeho života a stává se spíše průhledným voálem, skrz který sledujeme průběh našeho bytí. To je to, co Ho Suhova díla opravdu odhalují – architekturu po tom, co skončí naše potřeba permanence.

Zdroj: Designboom

Rubrika: Stavebnictví