Aljaška-Kanadská dálnice: Jak vznikla v devět měsíců během druhé světové války

Když se v roce 1942 rozpoutala druhá světová válka, Spojené státy a Kanada si uvědomily strategickou důležitost silničního spojení na Aljašku. V neobyčejné výzvě se podařilo postavit více než 2200 kilometrů dlouhou dálnici skrze divokou přírodu pouhých devět měsíců.

Myšlenka propojit Aljasku se zbytkem Severoamerického kontinentu zrněla v hlavách amerických politiků již v období mezi válkami. Během 20. let minulého století vyvinuly Spojené státy několik návrhů na vybudování silničního koridoru, který by překonal téměř 2300 kilometrů divoké kanadské přírody a propojil nižší státy s bohatými zdroji a strategickou polohou Aljasky. Kanadská vláda se však k tomuto projektu stavěla velmi rezervovaně. Investice do takového ambiciózního díla se jim jevila jako příliš nákladná a zbytečná pro území, které bylo prakticky nezastavěné a bez výrazného hospodářského potenciálu.

Všechno se radikálně změnilo v prosinci 1941, když japonský útok na Pearl Harbor strhul Spojené státy do druhé světové války. Aljaška se náhle stala kriticky důležitým strategickým bodem v severním Pacifiku. Hrozba japonské invaze na severoamerikou pevninu byla reálná, a bez pozemního spojení mezi USA a jejich severní teritóriem by byla Aljaška prakticky odsouzena k izolaci. Když se poté japonské jednotky objevily na Aleutských ostrovech na Aljašce, politická kalkulace se obrátila zcela. Kanada a Spojené státy rychle podepsaly dohodu o společné výstavbě Aljasko-kanadské dálnice (Alaska Highway), která by propojila britskou Kolumbii s Aljaškou.

Projekt, který se zdál být zcela nereálný v dobách míru, se v duchu válečné mobilizace stal jedním z nejambicióznějších stavebních počinů své doby. V březnu 1942 se do Kanady vypravily tisíce amerických vojáků, inženýrů a stavitelů. Čekávalo je nebezpečí v podobě extrémně tvrdého klimatu, pustošného terénu a nedostatku základní infrastruktury. Teploty klesaly až na minus 50 stupňů Celsia, terén byl pokryt bahnistými bažinami v létě a ledovatými mrazy v zimě, a les byl tak hustý, že se zde během dne stmívalo. Nicméně tým více než 10 000 vojáků a civilních pracovníků pracoval v neskutečném tempu, pohánění vědomím urgentnosti situace.

Za pouhých devět měsíců, do listopadu 1942, byla hlavní trasa dálnice skutečně dokončena. Což bylo nejen ingeniérsky ohromující, ale také logisticky prakticky nemožné – průměr pokryl tým více než 24 kilometrů za den. Původně se počítalo s pětiletým projektem. Pracovníci pracovali v přesunu, budovali přepravy přes řeky, čistili cestu skrze les a pokládali zpevnění do bláta. Ztráty byly značné – desítky mužů zemřelo a stovky se zranilo. V letošních podmínkách by se jednalo o tragédii, ale vzhledem k urgenci situace a množství zmobilizovaných zdrojů bylo vybudování této cesty považováno za kriticky důležité pro národní bezpečnost.

Dálnice, která se rozprostírá podél hranice mezi kanadskými a americkými teritórii, nebyla pouze vojenskou cestou – stala se symbolem efektivity a odhodlání, když se americká a kanadská snaha propojily v jednom velkém projektu. Dnes je Aljasko-kanadská dálnice známá především cestovatelům, kteří ji projíždějí během letních měsíců a obdivují nádherné scenérie Severní Ameriky. Málokdo si ale při jízdě spojů, které se zdají být středem cesty do nikam, uvědomuje dramatické okolnosti jejího vzniku – kako byla tato trasa postavena v jedné z nejtemnějších epoch dvacátého století, aby zajistila spojení mezi částmi národa, které se zdály být navždy odděleny přírodou.

Projekt Aljasko-kanadské dálnice je tak příkladem toho, jak válka může mobilizovat lidské zdroje a vytvářet věci, které se v běžných dobách zdají nemožné. V mnohém předznamenala později vybudování Interstate Highway System v USA a posloužila jako příklad, jak si sjednocené státy, pracující v souladu s řemeslem a technologií, mohou překonat i ty největší přírodní překážky.

Zdroj: Jalopnik

Rubrika: Auta & Mobilita