10 filmových klasik, které jsou kvalitní, ale ne geniální

I признané klasiky kina jako Okno do dvora nebo Jeanne Dielman mohou být solidními filmy, které však nemají vše, aby se staly skutečnými skvosty. Podívejte se, které klasiky podle kritiků stojí za zhlédnutí, ale nemusí vás úplně okouzlit.

Kinematografie si dopřává luxusu tzv. „herezích" názorů. Rozhodně se jedná o odvážné tvrzení, když říkáme, že některé snímky považované za filmové monumenty jsou vlastně jen kvalitními pracemi, nikoliv geniálními remesly. Přesně tento dialog se vede mezi filmovými kritiky a nadšenci, kteří se někdy příliš nekriticky ztotožňují s obecně přijímaným kánónem.

Při pohledu na seznamy nejlepších filmů všech dob se často setkáváme s obdobnými jmény, která se opakují bez ohledu na konkrétní seznam. Některé z těchto filmů jsou skutečně majestátní díla, která si zaslouží své místo na piedestálu. Ovšem jak se podíváme podrobněji, zjistíme, že některé klasické snímky jsou pouze velmi dobrými filmy – filmy, které okouzlují svou technickou precizností, tvůrčí vůlí a historickým významem, ale ne absolutní dokonalostí.

Příkladem mohou být ikonické filmy jako Hitchcockův Okno do dvora, kde je psychologické napětí neotřesitelné, ale některé prvky příběhu se mohou zdát dnešnímu divákovi datované. Další historickou perlu je belgický experimentální snímek Jeanne Dielman, 23, quai du Commerce, 1080 Bruxelles, který je bezpochyby vizuálně průkopnický, přesto však jeho tříhodinová délka bez klimaxu vyžaduje specifický druh diváckého nasazení, které není pro všechny dostupné či příjemné.

Zajímavé na tomto pozorování je, že uznávání rozdílu mezi „dobrým" a „velkým" filmem nás nezbavuje respektu k těmto dílům. Právě naopak – umožňuje nám lépe pochopit historii filmu a jeho vývoj, a zároveň nám dává prostor pro vlastní, kritický úsudek. Divák se nemusí bát říci, že film sice obdivuje, ale zároveň ho nespasuje z nudného večera.

Kinematografické klasiky často stojí na křižovatce umělecké hodnoty a geniality. Když se na ně díváme s vděčností za jejich inovativnost, nemusíme se zároveň lstít na to, že jsou v každém ohledu dokonalé. Toto vyvážené hledisko dává prostor jak reverence vůči klasickému filmu, tak i честnému sebepozorování našich diváckých preferencí a zkušeností.

Nakonec tedy platí, že film může být zároveň klasikou, na níž se učí filmáři, a zároveň to může být „jen" velmi dobrá práce, nikoliv geniální mistrovské dílo. A to je naprosto v pořádku. Kino je nakonec osobním zážitkem, a uznání rozdílu mezi dobrými a velkými filmy nám dává svobodu být v našich úsudcích autentičtější a méně dogmatičtí.

Rubrika: Filmy & Seriály